Často se má za to, že násilné meziskupinové konflikty jsou řízeny dominantními vůdci, kteří nutí ostatní, aby se chovali agresivně vůči nepříteli. Ve hře však mohou být další evoluční mechanismy, které se týkají agrese, kulturního učení a lidské kooperativní a koaliční psychologie, které mohou k takovému vývoji přispět. Dan ve své dizertaci tvrdí, že prestiž a projevy zvyšující důvěryhodnost jsou motivačními cestami k meziskupinové agresi prostřednictvím obdivu, čímž obcházejí nutnost sociálního nátlaku.
Zatímco konvenční přístupy ke studiu vůdčích osobností během meziskupinových konfliktů se soustředí na dominantní jedince (kteří ostatní nutí do agresivního chování) a na jejich nezbytnost během krizí (protože jejich rozhodnost údajně dosahuje potřebných výsledků), tyto přístupy opomíjejí další cesty, které jsou dostupné utrasociálnímu lidskému druhu. Na základě evolučních teorií agrese, kulturního učení, a lidské kooperativní a koaliční psychologie Dan testoval roli prestiže a důvěryhodnost zvyšujících projevů, pomocí kterých lze motivovat meziskupinovou agresi skrze obdiv—bez donucování. Ve čtyřech empirických studiích, které využívají laboratorní a přirozené experimenty, ukazuje, že když nepřátelské vztahy mezi skupinami vytvoří poptávku po agresivním chování vůči nepřátelské skupině, lidská psychologie přesměruje vnímání parochiální agrese z dominantní na prestižní, čímž dokáže inspirovat účast na meziskupinové agresi dobrovolně. Dan rovněž ukazuje, že nákladné signály komunikované během kolektivních rituálů a víra v moralizující bohy ovlivňují reputaci parochiálních agresorů, čímž je dále podpořen vnitřně-skupinový přenos meziskupinové agrese.
Celou dizertační práci můžete nalézt na:
https://is.muni.cz/th/ic7nd/The_transmission_of_intergroup_aggression.pdf
V popularizačním článku publikovaném v Dingiru se E. Kundtová Klocová zabývá různými sociokulturními aspekty rituálu Thaipusam Kavadi tak jak je praktikován na ostrově Mauricius.
Náboženské zkušenosti se prolínají nejrůznějšími kulturami, kde nabírají mnoha podob. Přesto lze vysledovat jejich základní a potenciálně univerzální faktory. Jana se tak ve své práci ptá, zda mezi tyto faktory patří smyslová deprivace, osamění a vliv autority, a následně zkoumá, jak konkrétně se v rámci zkoumaných zkušeností dané faktory projevují. Vychází přitom z teorie prediktivního zpracování, která předpokládá, že naše těla a mysli neustále předpokládají děje v okolním prostředí a že za přispění zkoumaných faktorů mohou tyto předpoklady – včetně předpokladů naučených z náboženství – dominovat nad senzorickými vjemy.
