Poutě jsou všudypřítomné v sekulárních i náboženských kulturách. Současně jsou s podnikáním těchto cest spojeny značné náklady, jako jsou zdroje, čas a energie. Výzkumnou otázkou Radimovy práce je, proč poutní cesty jako kulturní instituce vůbec existují. Při hledání odpovědi na tuto otázku práce vychází z teorie nákladné signalizace náboženství, která předpokládá, že nábožensky založení lidé upřímně signalizují svůj závazek k systému přesvědčení a hodnot tím, že se účastní nákladných rituálů předepsaných konkrétní náboženskou tradicí.
Vzhledem k tomu, že náboženské tradice předepisují normy a hodnoty, kterými se řídí mezilidské chování, nákladné signály poskytují (v podobě rituálů) strategickou informaci o závazku jedince k těmto normám a v důsledku toho i k poctivému zacházení s ostatními souvěrci. Radim proto zkoumá, zda poutě mohou fungovat jako nákladný signál závazku ke skupinovým normám. Nejprve pojem poutě definuje způsobem, který umožňuje zacházet s poutěmi jako s kulturní institucí odlišitelnou od jiných forem lidského cestování, jako je dálkový obchod nebo válka. Poté Radim rozvádí teorii poutnictví vycházející z předchozích modelů nákladné signalizace a zaměřuje se na tvrzení, že poutnictví je nákladné chování neodmyslitelně spjaté s normativními kulturními systémy. Nakonec v disertační práci testuje proximátní hypotézy odvozené z rozpracovaného modelu na případové studii poutě do Santiaga de Compostela. V případové studii Radim ukazuje, že náklady, jako je námaha a nepohodlí, rezonují mezi poutníky a hrají roli v konstruování jejich poutnické identity. Tři online experimenty se španělskou populací navíc naznačují, že poutníci jsou vnímáni jako důvěryhodnější než ne-poutníci a poutníci na dlouhé vzdálenosti více než poutníci na krátké vzdálenosti. Výsledky Radim interpretuje jako podporu pro teorii nákladné signalizace poutnictví. V závěru však upozorňuje, že tato evidence je počáteční, vztahuje se k jedné pouti a poskytuje pouze přibližné porozumění funkce poutě. Celkově práce ukazuje, že poutě mohou být v dnešní době adaptivní jako signál důvěryhodnosti, ale empirická otázka, zda se poutě vyvinuly jako mechanismus zvyšující spolupráci, je ponechána pro budoucí zkoumání.
Dizertační práci můžete nalézt na:
V popularizačním článku publikovaném v Dingiru se E. Kundtová Klocová zabývá různými sociokulturními aspekty rituálu Thaipusam Kavadi tak jak je praktikován na ostrově Mauricius.
Náboženské zkušenosti se prolínají nejrůznějšími kulturami, kde nabírají mnoha podob. Přesto lze vysledovat jejich základní a potenciálně univerzální faktory. Jana se tak ve své práci ptá, zda mezi tyto faktory patří smyslová deprivace, osamění a vliv autority, a následně zkoumá, jak konkrétně se v rámci zkoumaných zkušeností dané faktory projevují. Vychází přitom z teorie prediktivního zpracování, která předpokládá, že naše těla a mysli neustále předpokládají děje v okolním prostředí a že za přispění zkoumaných faktorů mohou tyto předpoklady – včetně předpokladů naučených z náboženství – dominovat nad senzorickými vjemy.
