V 70. letech se objevily dvě vědecké linie studující kulturu z evoluční perspektivy – memetika a teorie genově-kulturní koevoluce. Zatímco genově-kulturní koevoluce se dodnes těší značnému rozvoji, memetika se zdá být mrtvou vědeckou disciplínou. Proč?
Radimova studie, která se nezaměřuje ani tak na logické nepřesnosti v memetice jako na její vývoj a externí vlivy, tvrdí, že zatímco pole genově-kulturní koevoluce se zaměřillo na testování hypotéz, memetika se soustředila na rozpracovávání ontologie memu jako diskrétní jednotky selekce, kdy striktně aplikovala genocentrický přístup na kulturu a odlišovala ji od biologické zdatnosti. Memetika pak nemohla zkoumat adaptivní funkci kultury, tedy přístup, který se osvědčil v teorii genově-kulturní koevoluce.
Článek můžete nalézt na: https://www.mitpressjournals.org/doi/abs/10.1162/posc_a_00350
V popularizačním článku publikovaném v Dingiru se E. Kundtová Klocová zabývá různými sociokulturními aspekty rituálu Thaipusam Kavadi tak jak je praktikován na ostrově Mauricius.
Náboženské zkušenosti se prolínají nejrůznějšími kulturami, kde nabírají mnoha podob. Přesto lze vysledovat jejich základní a potenciálně univerzální faktory. Jana se tak ve své práci ptá, zda mezi tyto faktory patří smyslová deprivace, osamění a vliv autority, a následně zkoumá, jak konkrétně se v rámci zkoumaných zkušeností dané faktory projevují. Vychází přitom z teorie prediktivního zpracování, která předpokládá, že naše těla a mysli neustále předpokládají děje v okolním prostředí a že za přispění zkoumaných faktorů mohou tyto předpoklady – včetně předpokladů naučených z náboženství – dominovat nad senzorickými vjemy.
