V terénní studii provedené mezi hinduistickými Mauricijci publikované v American Journal of Human Biology D. Xygalatas, M. Lang, P. Maňo, J. Krátký a R. Fischer zjistili, že jedinci v kolektivním náboženském rituále si dynamicky slaďují své afektivní stavy z čehož vyplývá, že přizpůsobují své emocionální stavy tak, aby byly v souladu se skupinou.
Lidé na společných shromážděních často slaďují své psychofyziologické stavy. Ale jak přesně se emoce šiří v davu v reálném čase? Xygalatas a kol. pozorovali hinduistický náboženský průvod na Mauriciu, aby prozkoumali vztah mezi mezilidskou vzdáleností a autonomním nabuzením v přirozeném prostředí. Zjistili, že účastníci, kteří se ve strukturovaném průvodu nacházeli ve vzájemné blízkosti, se afektivně synchronizovali více, než když spolu šli stejnou cestou před rituálem. Zjištění tak zdůrazňují zásadní roli kulturních praktik při utváření kolektivních emocionálních zážitků.
V popularizačním článku publikovaném v Dingiru se E. Kundtová Klocová zabývá různými sociokulturními aspekty rituálu Thaipusam Kavadi tak jak je praktikován na ostrově Mauricius.
Náboženské zkušenosti se prolínají nejrůznějšími kulturami, kde nabírají mnoha podob. Přesto lze vysledovat jejich základní a potenciálně univerzální faktory. Jana se tak ve své práci ptá, zda mezi tyto faktory patří smyslová deprivace, osamění a vliv autority, a následně zkoumá, jak konkrétně se v rámci zkoumaných zkušeností dané faktory projevují. Vychází přitom z teorie prediktivního zpracování, která předpokládá, že naše těla a mysli neustále předpokládají děje v okolním prostředí a že za přispění zkoumaných faktorů mohou tyto předpoklady – včetně předpokladů naučených z náboženství – dominovat nad senzorickými vjemy.
