Přestože dotazníková „self-report“ měření bývají obecně kritizována pro svou nepřesnost kvůli zkreslení vzpomínek respondentů či kulturním očekáváním, jsou rozšířenou metodou, jak kvantifikovat účast na rituálech, například chození do kostela. John Shaver, Thomas White, Patrick Vakaoti a Martin Lang proto během osmiměsíčního pozorování ve vesnici na Fidži měřili, jak výsledky dotazníkové metody korelují s výsledky získanými pozorováním rituální účasti lokální populace.
Ukazuje se, že dotazníková „self-report“ měření nepredikují účast na rituálech meřenou pomocí pozorování, přičemž rituální účast je nadhodnocována především těmi, kteří se nemůžou účastnit kvůli rodičovským povinnostem. Dále se ukázalo, že pozorovanou rituální účast nejlépe predikovala hodnocení jedincovy religiozity ostatními lidmi ve vesnici.
Článek můžete nalézt na:
https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0257160
V popularizačním článku publikovaném v Dingiru se E. Kundtová Klocová zabývá různými sociokulturními aspekty rituálu Thaipusam Kavadi tak jak je praktikován na ostrově Mauricius.
Náboženské zkušenosti se prolínají nejrůznějšími kulturami, kde nabírají mnoha podob. Přesto lze vysledovat jejich základní a potenciálně univerzální faktory. Jana se tak ve své práci ptá, zda mezi tyto faktory patří smyslová deprivace, osamění a vliv autority, a následně zkoumá, jak konkrétně se v rámci zkoumaných zkušeností dané faktory projevují. Vychází přitom z teorie prediktivního zpracování, která předpokládá, že naše těla a mysli neustále předpokládají děje v okolním prostředí a že za přispění zkoumaných faktorů mohou tyto předpoklady – včetně předpokladů naučených z náboženství – dominovat nad senzorickými vjemy.
