Zvýšená prosocialita vyvolaná úžasem z monumentů či ceremonií byla v dřívějších studiích vysvětlována pomocí pocitu umenšení významnosti a potřeb jedince, kdy se člověk cítí být malou součástí větších celků. S důrazem na vliv kulturního kontextu a s využitím behaviorálních měření prosociality autorky a autoři studie otestovali, zda úžas zvyšuje prosocialitu i na vzorku české populace.
Oproti studiím provedeným na populaci USA—založených zejména na hypotetických scénářích—zjistili, že v české populaci úžas prosocialitu snižoval. Opačný efekt může být vysvětlen tím, že úžas v české populaci zvyšoval motivaci trávit čas činnostmi, které jsou pro jedince smysluplné, nikoli předepsanými a monotónními prosociálními úkoly. Výsledky tak naznačují, že emoce úžasu může mít v různých kulturách na lidské chování různé efekty, a doposud dominantní modely vystavěné na základě studií provedených v USA nelze globálně generalizovat.
Článek můžete nalézt na:
https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/2153599X.2021.1940254
V popularizačním článku publikovaném v Dingiru se E. Kundtová Klocová zabývá různými sociokulturními aspekty rituálu Thaipusam Kavadi tak jak je praktikován na ostrově Mauricius.
Náboženské zkušenosti se prolínají nejrůznějšími kulturami, kde nabírají mnoha podob. Přesto lze vysledovat jejich základní a potenciálně univerzální faktory. Jana se tak ve své práci ptá, zda mezi tyto faktory patří smyslová deprivace, osamění a vliv autority, a následně zkoumá, jak konkrétně se v rámci zkoumaných zkušeností dané faktory projevují. Vychází přitom z teorie prediktivního zpracování, která předpokládá, že naše těla a mysli neustále předpokládají děje v okolním prostředí a že za přispění zkoumaných faktorů mohou tyto předpoklady – včetně předpokladů naučených z náboženství – dominovat nad senzorickými vjemy.
